Živit se astrofotografií? Naštěstí mě to nepotkalo, přišel bych o koníček, tvrdí Zdeněk Bardon

Kouzlo hvězdné oblohy ho v zajetí už více než čtyřicet pět let a sklízí za své snímky uznání po celém světě. Je zakladatelem a již patnáct let i předsedou soutěže Česká astrofotografie měsíce. Na střeše svého domu zbudoval malou a samostatně pracující robotickou observatoř. Seznamte se s astrofotografem Zdeňkem Bardonem, držitelem prestižního titulu ESO Photo Ambassador, jehož snímky i osobnost mohli lidé z Tábora a okolí poznat v rámci březnového Vesmírného Tábora.

Vaše přednáška v táborské knihovně se setkala s velkým zájmem a ohlasem. 
Jaké místo ve vašem harmonogramu podobné akce mají?
 Vnímám je hlavně jako popularizaci a zprostředkování zážitků z míst, kam se člověk, jenž v astronomii nepůsobí, jen těžko dostane. Naplňuje mne ta možnost rozdávat inspiraci. Sám jsem ji dostal ve svých dvanácti letech díky časopisu ABC. Tam jsem se dozvěděl o tom, že doktor Kohoutek objevil kometu, postavil jsem si dalekohled. A vidíte, drží mne to dodneška. Byla za tím inspirace lidmi, kteří byli přede mnou, například Jindřichem Zemanem, jehož úsilí jsem obdivoval a obdivuji. Pokud si alespoň jeden člověk z přednášky odnese touhu se těmto věcem věnovat, je to výborné.

Kudy se ubírala vaše cesta od zmiňovaného časopisu až k současné úrovni?
 Víte, přezdívají mě Buldozer. „Ne“ pro mne není odpověď ani uspokojivý výsledek. Fotografování jsem se pochopitelně nemohl věnovat celý život. Člověk musí chodit do práce, starat se o rodinu, stavět dům… Ale díky tomu, že jsem si na své střeše postavil robotickou observatoř, a vlastně i díky náhodě a štěstí jsem se dostal do světa profesionálních observatoří. Když tam pak jste a vidíte tu oblohu, tak prostě začnete fotit...“

I po tak dlouhých letech z vás nadále vyzařuje obrovské nadšení pro věc. Drželo se vás ale po celou dobu?
 Pravdou je, že jsem ten koníček málem opustil v momentě, kdy u nás začalo být světelné znečištění tak obrovské, že obloha téměř není vidět. Nasnímat si jakýkoliv objekt je téměř zrůdnost. Musí se tomu obětovat obrovské množství času, než se člověk protlačí k nějakému výsledku. Udržela mne u toho Šumava, a teď už se samozřejmě dostanu do světa a na místa, kde je tma a mléčná dráha vrhá stín. To už je dokonalost sama, a neudělejte si fotku, když už tam jste!

Jsme na jihu Čech a během večera jste několikrát zmínil Šumavu. Jaký je váš vztah k tomuto kraji?
 S mojí ženou jsme si dělali rodokmen a můj první předek se narodil v roce 1605 v obci Nezbavětice. Ti další pocházeli z obce Soustov a příliš se odtud nehnuli. I v současnosti tu žije hromada mých příbuzných a mám chalupu ve Hnačově, na kterou moc rád jezdím. Jen kvůli tomu, že šel otec na vojnu do východních Čech, jsem teď i já Východočech. Řekl bych skoro bohužel…

Otázka tak trochu na tělo: kdy astrofotograf vlastně spí?
 (smích) Jak na to odpovědět…? Jak už jsem říkal, v Čechách je počasí špatné a počet jasných nocí není velký. Když z toho navíc odečtu ty fáze Měsíce, které mi vadí, tak těch vhodných nocí opravdu moc nezbyde. Ani počet objektů, které si chcete vyfotit, vlastně není úplně nejvyšší. Pak zjistíte, že fotografujete v podstatě to samé. Abych se ale nevyhnul otázce: když jsem například na observatoři La Silla, v noci fotím, dopoledne spím a pak pracuju až do večera. Nashromáždím takovou spoustu materiálu, že se tím pak můžu celý rok zabývat. V tu chvíli už jsem obyčejný smrtelník.              

Vaše snímky si získaly po celém světě obrovský věhlas, ale jak sám říkáte, jste amatérský fotograf. Opravdu ve vás nikdy neuzrála situace tak, abyste si řekl, že se astrofotografií budete živit?
 Kdepak, s tím se uživit nelze. I samotnou robotizaci observatoří jsem si udělal pro svou radost a stal se z toho byznys. Jsem spolumajitelem a zakladatelem firmy, která se věnuje automatizaci v potravinářském průmyslu. Že vyrábíme dalekohledy, to je taková třešeň na dortu. I tak velké korporace jako Zeiss zrušily svou divizi dalekohledů, protože se s ní nedokázaly uživit. Postavit živobytí na astrofotografii je z mého pohledu ta nejhorší varianta, jaká může být. Hlavně jsem ale rád, že mě nikdy nic takového nepotkalo, protože bych přišel o svůj koníček. Astrofotografie je pro mne ventil, relax a velká zábava. Doporučuji všem, aby si to zkusili.

Zůstal vám ještě nějaký sen, který jste si při své vášni nestihl splnit?
Jeden takový skutečně mám. Jsem asi jeden z mála Čechů, a možná úplně jediný, který objel přední světové observatoře a měl to štěstí osahat si všechny velké přístroje. Od doby, kdy jsem byl ještě kluk, mám ale u sebe knihu Pohledy do nebe, kterou napsal Hubert Slouka v roce 1946. Popisuje stavbu tehdy největšího dalekohledu na Mount Palomar u San Diega. Má průměr pět metrů a tenkrát se jednalo o technologický zázrak. Na ten bych si chtěl sáhnout, ale opravdu sáhnout, ne si ho jen tak prohlédnout ve vitríně. Myslím, že už by to nebylo tak těžké zařídit. Uvidíme…

Autor: Pavel Šácha