Naši hvězdáři
Mgr. Václav VONDRUŠ
Václav Vondruš to měl v dětství na táborskou hvězdárnu kousek a brzy s ní uzavřel velmi přátelský pakt. A přestože se na určitý čas jejich cesty míjely či jen letmo protínaly, v současnosti už jsou znovu pevně spojené. Tentokrát k potěše všech návštěvníků, kteří se chtějí na hvězdárně pobavit, inspirovat, a díky působivému výkladu Václava Vondruše i mnohé dozvědět.
„Jako kluk jsem bydlel u Jordánu vedle botanické zahrady,“ vypráví. „Tehdy ještě nebylo město tak přesvícené jako dnes a hvězdy nad Jordánem tak nádherně zářily… Nejprve jsem objevil souhvězdí Velké medvědice, tedy Velký vůz, pak Severku… A protože jsem od deseti let chodil do knihovny a měl to tam pěšky pár minut, tak jsem si vypůjčil první knihu o astronomii a o souhvězdích na obloze. Pak jsem objevil zajímavé knihy o astronomii v antikvariátu a později zkusil oblohu fotografovat. A protože některé knihy nebylo možné sehnat, tak jsem začal vypůjčené knihy obkreslovat. A pak jsem vyšel oněch 97 schodů k táborské hvězdárně. To bylo v roce 1972. Nějakou náhodou se nás postupně začalo na hvězdárně scházet víc: Ilja Bozadžiev, Karel Mareš, Láďa Samec, Honza Samec a kluci ze Sezimáku Míra Blecha, Zdeněk Soldát a Vašek Drda. Tehdy hvězdárna patřila pod MěKS (městské kulturní středisko) a měla dokonce pracovníka na plný pracovní úvazek, pana Břetislava Vonšovského. A protože tou dobou byla spousta věcí organizovaná, stali jsme se účastníky kurzu astronomie, na který vzpomínáme docela rádi, protože nás i něco naučil. A nakonec jsme dostali i Osvědčení o absolvování kurzu a byli jsme i na matematických olympiádách. To už jsme byli na středních školách, a pak jsme se najednou rozprchli po školách vysokých. Od osmdesátých let jsem ztratil s hvězdárnou kontakt, jen někdy okolo roku 1985, kdy jsem pracoval ve školství, tak jsem založil na Areálu středních škol astronomický kroužek, který fungoval jeden školní rok. Později jsem se na táborskou hvězdárnu občas dostal jen se svými dětmi, když jsem jim chtěl ukázat nějaký zajímavý astronomický úkaz. Ale tou dobou už hvězdárna fungovala tak nějak divně… Myslím si, že pro třetí nejstarší hvězdárnu v Čechách je ideální současný stav, kdy je přímo součástí městské knihovny a začíná se vracet k táborským občanům.
Václav Vondruš: „Noční obloha je pro mne ta nejkrásnější televize.“
Zdeněk SOLDÁT
K čemu všemu byly dobré školní matematicko-fyzikální tabulky…! Ve svých třinácti letech v nich Zdeněk Soldát nalistoval kompletní přehled planet a Slunce a jeho celoživotní vášeň vzklíčila. Knihy o astronomii byly v té době jen těžko k mání, ale v antikvariátu si za 9 a 10 Kč pořídil publikace Cesta ke hvězdám od Milana Codra a Vesmír autorů Josefa Klepešty a Josefa Sadila. Bylo rozhodnuto – Zdeněk a astronomie spolu uzavřeli nevypověditelný pakt. Vzešlo z něj spoustu zážitků, vzpomínek a nesmazatelných chvil nejen pod noční oblohou.
„Počátkem sedmdesátých let jsme s kluky z naší ulice Vaškem Drdou, Mirkem Blechou a Táboráky Karlem Marešem, bratry Samcovými, Vendou Vondrušem a Iljou Bozadžievem začali docházet na táborskou hvězdárnu k panu Vonšovskému,“ vypráví Zdeněk Soldát. „Neříkali jsme, že jdeme do Tábora na hvězdárnu, říkali jsme 'Jdeme za Břéťou'. My chtěli pozorovat, ale Břéťa nás 'učil-mučil' souřadnicemi oblohy. Dodnes se to hodí… Byl vtipný, veselý, družný, vědecky fundovaný – a hlavně vzácný to člověk! Pro nás to byly krásné časy, krásná kapitola života. Dnes jsem šťastný, že si po problémech z minulé doby vzaly město Tábor s knihovnou historickou hvězdárnu pod svá křídla.“
Dodejme, že Zdeněk Soldát začal od roku 1979 aktivně působit na své domovské hvězdárně v Sezimově Ústí. Od roku 1984 byl po zakladateli Františku Peštovi a Karlu Hartmanovi jejím třetím vedoucím. V lednu 1982 zahájil na sezimoústecké hvězdárně pravidelné zákresy slunečního povrchu v tehdejším projektu předpovědi sluneční aktivity (Fotosférex), který zavedl RNDr. Ladislav Křivský na Astronomickém úřadě v Ondřejově. Do odborné činnosti se tehdy zapojil téměř 30 hvězdáren po celém Československu. „Lepší než klábosit a koukat jen po hvězdách,“ podotkl s úsměvem Zdeněk Soldát.
Od 1. ročníku v roce 1984 se zúčastňuje Ebicyklu, tedy putování amatérských astronomů i profesionálů po republikových hvězdárnách. V roce 2019 se jel už 36. ročník.
Zdeněk Soldát: „Nejkrásnější je pohled na ženu a vesmír.“
Soňa TROSTOVÁ
Dvířka do světa plného okouzlujících prožitků, poznání a lidského splynutí s nekonečným vesmírným prostorem otevřel Soně Trostové její otec.
„Moje první seznámení s astronomií se událo u nás doma na zahradě v Blansku, kde si můj tatínek postavil sluneční soustavu z plechu. Učil totiž na učilišti klempíře matematiku a fyziku a takto si svou lásku k astronomii zhmotnil. Jako děti jsme jezdily do Brna na hvězdárnu, a samozřejmě do planetária. V roce 1978 vypsalo nakladatelství Albatros pro školy literární soutěž Interkosmos a lidé. Naše třídní učitelka spolu s mým tátou doslova pobláznili celý náš čtenářský kroužek vesmírem a kosmonautikou. Vždyť tenkrát letěl do vesmíru náš první kosmonaut Vladimír Remek...! Tak se stalo, že jsme s naší prací uspěli a skončili na 3. místě v rámci celé republiky. Dodnes na tu dobu s vděkem vzpomínám. A po letech jsem teď díky svému partnerovi Zdeňku Soldátovi na vesmírné cestičce zpět. Naše společné toulky s Ebicyklem (putování astronomů na bicyklu po tuzemských hvězdárnách), setkávání se pod dalekohledem s odborníky i veřejností, nebo 'jen' chvíle, kdy se necháme fascinovat noční oblohou, to je náš svět.“
Soňa Trostová: „Snažíme se přiblížit naši společnou lásku všem, kteří dokážou zvednout oči k obloze a ke hvězdám.“