Zdeněk Mikulášek: Cesta poznání je dlážděna omyly, ale právě ty jsou zásadní k pochopení toho, co zkoumáme

Přednáškový cyklus Vesmírný Tábor po dlouhých měsících opět prolomil brány covidových nesnází a poprvé mohl pozvat příznivce astronomie přímo do útrob Městské knihovny Tábor. Stejně jako tento okamžik byl s radostí a očekáváním přivítán i host červnového pokračování tohoto seriálu – s přednáškou Vesmírné perpetuum mobile zavítal do Tábora Prof. RNDr. Zdeněk Mikulášek, Csc., přední tuzemský astrofyzik a profesor teoretické fyziky a astrofyziky na Přírodovědné fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

 Za tímto oficiálním představením přenášejícího se skrývalo velmi spontánní a milé povídání o nelehkém, leč zajímavém a důležitém oboru poznávání vesmíru. Po skončení přenášky zodpověděl Zdeněk Mikulášek hned několik dotazů z publika a záhy ochotně přijal výzvu k rozhovoru pro web naší hvězdárny.       

Kudy směřovaly vaše kroky k tak specifickému a náročnému oboru, jakým je astrofyzika? U mnohých osobností příbuzných oborů to začalo dětským pohledem na noční oblohu…
V mém případě to bylo podobné. Byl jsem u vytržení, když jsem oblohu pozoroval. To mě přimělo, že jsem se postupem času začal zajímat o astrofyziku. Bylo to už ve dvanácti letech. Našel jsem si tehdy cestu na brněnskou hvězdárnu na Kraví Hoře. Později po zkouškách jsem se tam stal jedním z nejmladších demonstrátorů a už v tak útlém věku přenášel lidem o vesmíru. Moje další cesta pak přirozeně vedla na brněnskou fyziku a pokračoval jsem dál. Získal jsem titul kandidáta vět, kdy mým školitelem byl doktor Jiří Grygar. Dá se tedy říct, že to byla taková přímá linie.

Nepomýšlel jste někdy na to, že byste z popisované cesty k současné profesi a zaměření uhnul?
Měl jsem jakousi šanci od ní sběhnout. Kromě toho, že se budu učit astrofyziku, jsem si jako druhé možné studium zvolil Janáčkovu akademii muzických umění. Jsem totiž současně klarinetista. Bylo to ale nakonec jasně dané, protože jsem byl na fyziku přijat bez zkoušek, poté co jsem se nějak dobře umístil v matematické a fyzikální olympiádě. Měl jsem to tedy vlastně zadarmo…

Jak už jste říkal, také vaše profesní pouť začala vzhlédnutím vzhůru k noční obloze. Dokážete se nechat ještě dnes okouzlit krásou vesmíru, nebo už do toho rázně vstupuje vaše odbornost?
Myslím si, že je to právě naopak. Čím více toho o něm vím a dovedu říct, čím je ta která hvězda zvláštní, tím je mi ten pohled bližší. Právě proto se nad onou krásou hvězdné oblohy nadchnout víc, než ti, kteří třeba nerozeznají barvy hvězd a podobně. Pro mě to neustále zůstává hlavním motivem.

Jak jste sám během přednášky zmínil, také ve vašem oboru už bylo hodně věcí poznáno a objasněno. Jak rychle tedy kolem vás sviští nejrůznější nové poznatky? Řekl bych, že množství nových poznatků je přímo úměrné současné technice. A ta je úžasná. V minulosti jsme si například při zkoumání proměnných hvězd asi stěží uměli představit, že bychom některou z nich mohli sledovat vlastně neustále po dobu několika měsíců. A dnes už je to docela normální věc; družice TESS nám právě takováto pozorování poskytuje. To je přece neuvěřitelná informace…! Předtím to byly jen takové malé střípečky, kdy jsme mohli, ale také nemuseli mít pravdu. Když to nyní vidíme s tak ohromným rozlišením, je ta naše práce mnohem snažší.

Vy jste ale přesně toto označil i za určité neštěstí…
Svým způsobem to tak trochu neštěstí nebo spíš prokletí je. O spoustě hvězd, které jsme zkoumali předtím, máme v současnosti tolik poznatků, že to prostě nelze obsáhnout. Perfektních informací o každé hvězdě máme tolik, že na každého činného astronoma připadají v podstatě statisíce hvězd. To nemůžete stihnout, i kdybyste se rozkrájel.

Mluvili jsme o stále lepší technice a velkolepých možnostech poznávat vesmír. Může se čistě teoreticky objevit v dalších výzkumech okamžik, který všechno to, co dosud známe, rozbije v základech?
Základy našeho poznání určitě nerozbije, ale může nám ukázat nový pohled na danou věc. Je to tak, že cesta poznání je dlážděna omyly, ale právě ty jsou zcela zásadní věcí k pochopení toho, co zrovna zkoumáme. Nemůžeme přece předpokládat, že to, co o daném objektu řekneme, zůstane platné navždy. Je nutné to musí takříkajíc stále oprašovat. Věda – alespoň tedy ta astrofyzikální – je v neustálé rekonstrukci a my musíme být připraveni na to, že věci, které vykládáme, nemusí být tak úplně pravdivé. Jde jen o to, aby si člověk zapamatoval, co je nové, a co už věděl předtím (úsměv) .

Stává se vám to?
Tak úplně ne, ale někdy je to samozřejmě těžké. Když člověk přednáší, není si někdy úplně jistý, zda interpretuje to nové poznání, anebo to, na co byl doposud zvyklý. Vznikají pak takové horké chvilky.

Svému oboru se věnujete už dlouhou řadu let a patříte k jeho osobnostem. Netrápí vás ve větší míře než je zdrávo přílišná profesní rutina? Co vás vlastně na astrofyzice stále fascinuje?
Právě to, že nám ono poznání neustále bobtná pod rukama a přináší nové a nové věci. Víte, když jsem s astronomií začínal, tak se jí věnovalo tolik lidí, že jsem je vlastně všechny znal osobně. Teď už je to samozřejmě úplně jiné. Přesto je však ta globalizace astronomie úžasná. Já se můžu velice dobře bavit s astronomem úplně odkudkoliv a vím, že ti lidé na tom druhém konci znají moje články. Když se dívám na citační podíly, tak zjišťuji, že mám článek, kde si mohu ověřit, že každý rok si ho přečte tisíc nových lidí. A ti mě tedy de facto nějakým způsobem znají, takže když se ocitnu na nějaké konferenci, tak se ke mně obracejí jako ke starému známému a oslovují mě Zdeňku. Já samozřejmě daného člověka neznám, což mu ale nesmím dát tak úplně najevo (smích)…

Jeden z předchozích hostů Vesmírného tábora hovořil o tom, že při dnešních možnostech mohou přinést cennou službu astronomii nejen odborníci, ale i nadšení ryzí amatéři. A zamýšlel se nad tím, zda to brát jako přínos či určitou hrozbu. Jaký názor na to máte vy?
Je skoro neuvěřitelné, že astronomové-amatéři už často mají k dispozici tu samou techniku jako profesionálové. A kdyby jen to…! Oni mají i čas na pozorování a zpracování jeho výsledků. Když se tedy podíváme třeba na takového vyspělého amatéra v oboru proměnných hvězd, tak má uveřejněno stejné množství článků jako profesionál. Když to umějí a jsou v oboru svým způsobem vycvičení, může to samozřejmě přinést dané problematice určitý užitek. Je ale dané, že profesionálové mají onu povinnost razit cestu svému oboru. Jak jsem říkal, na každého z nás připadá sto tisíc hvězd, takže jsme vděční za to, že je z tohoto počtu nejméně tisíc hvězd sledováno někým, kdo to nemá jako své povolání.

Po své táborské přednášce jste zodpovídal poměrně velké množství dotazů. Jak moc se v tomto směru liší přednášky pro laickou veřejnost od těch pro studenty fakulty? U studentů už pochopitelně předpokládám, že ovládají fyziku a matematiku a mají oproti veřejnosti v lecčems náskok. Věci, které tady musím obtížně vykládat za pomoci různých podobenství a přirovnání, tak oni už znají. Napíši to na tabuli a mělo by jim to být jasné.

Takže názorná přirovnání k vysavači či škatulce, která jste při táborské přednášce použil, od vás studenti zpravidla neslýchají…
Ale to víte, že je i tam používám (smích)! Pomáhá to k tomu, aby si ty poznatky upevnili a udrželi si koncentraci.

Ve vaší přednášce hrál důležitou roli pojen střed vesmíru, byť neexistuje. Dovolím si otázku, kde nacházíte vy osobně svůj 'střed vesmíru'?
 Tady musím zmínit jednu legrační věc. Bylo to zhruba před rokem a půl, kdy se v podstatě na můj popud konala slavnost, které se zúčastnili doktor Grygar a profesor Ženíšek. Právě tito pánové před mnoha a mnoha lety při svých společných pochůzkách a debatách stanovili, že na průsečíku brněnských ulic Demlova a Trávníky je na jednom otvoru kanálové výpusti střed vesmíru. Máme tam dokonce pomník. Ale abych se vrátil k otázce, mým středem vesmíru je v podstatě interakce se studenty a s mými kolegy po celém světě; prostě ta komunita, kterou společně vytváříme. Jsou to všechno skvělí lidé, se kterými je radost se setkávat. Samozřejmě k němu patří moji nejbližší, manželka a nově i pes. A také lidé, se kterými dělám muziku, ke kterým mám velice blízký vztah. Těch úžasných lidí kolem mě je strašně moc, a já jsem v podstatě střípkem každého z nich.

Výčet vašich aktivit je rozsáhlý. Kde především hledáte svou oázu klidu?
Relaxuji zásadně tvrdou dřinou na zahradě. Samozřejmě moc rád cestuji. Do roku 1989 jsem neměl cestovní pas, protože mi nebyl vydán. Od té doby si to vynahrazuji a jezdím všude tam, kam to jen jde. Třeba v Číně jsem byl už sedmkrát...

Pavel Šácha