Pavel Boháček: Rád mluvím o tom, jak kosmonautika pomáhá lidem na Zemi a přispívá k záchraně životů

Jsou kosmické projekty pouhým vyhazováním obrovských finančních prostředků? Mohou vůbec něčím prospět nám pozemšťanům? A jak vlastně? Pokud vás při odpovědích na tyto otázky provází byť jen zrnko pochybností o užitečnosti kosmonautiky pro život na naší planetě, pak stačí maličkost: navštívit přednášku nebo se začíst do četných blogů popularizátora spojení vědy a zdravotnictví Pavla Boháčka.  

Hosté červnového dílu Vesmírného Tábora využili příležitosti poznat tohoto pozoruhodného muže, jenž se jim stal na více než hodinu a půl ochotným průvodcem zmíněným tématem.

Exkluzivní rozhovor Pavla Boháčka pro web táborské hvězdárny dokazuje, s jak ohromným úsilím, zaujetím a nadšením vkládá do povědomí veřejnosti poznatky a informace z oblasti, ve které on sám našel svůj zásadní životní směr a plynule v ní propojil svou profesi se zájmem o kosmonautiku.
A jak sám přiznal, vedle vlastního ryzího zájmu měl štěstí na lidi kolem sebe. „Víte, v této oblasti pohybují naprosto unikátní a srdeční lidé. A když u vás vidí stejně srdečný zájem, tak vás rádi přizvou,“ uvedl mimo jiné Pavel Boháček v následujícím povídání.

 Během přednášky v táborské knihovně jste zmínil, že tolik podobných setkání neděláte. Navíc se výrazněji prezentujete písemnou formou jako úspěšný bloger. Během přednášek máte ale přímý kontakt s lidmi a můžete reagovat na jejich dotazy. Čím vás tedy podobná setkání naplňují? 
 Pravdou je, že je ve svém diáři beru jako něco navíc. Myslím si, že spíš než někde přednášet bych se měl učit a získávat vědomosti a informace. Nemám ještě pocit, že bych mohl mluvit tak zúčastněně a sofistikovaně jako někteří odborníci a lidé, kterých si moc vážím. Proto vždycky hodně přemýšlím, jestli mám takové nabídky přijmout. Když už nějakou besedu udělám, tak hlavně proto, že podle mne bude mít Česká republika zase dalšího astronauta; rád pak při besedách sleduji mladé lidi a děti a říkám si, že mezi nimi třeba ten budoucí astronaut sedí.

Překvapuje vás zájem a zaujetí návštěvníků vašich přednášek?
 Především mne to těší. Moc se mi líbí, když mají o danou vědu zájem a po přednášce za mnou přijdou a povídáme si o tom, co je zajímá. Je až pozoruhodné, jak brilantní otázky mi například studenti kladou. A právě to mne na tom nejvíc baví. Když pak vypracovávají své studentské a bakalářské práce, člověk má pocit, že pomáhá hranici jejich vědění posouvat. Sám jsem to poznal. Měl jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří mi pomáhali. Kdykoliv jsem někoho z nich o něco požádal - obzvlášť v komunitě lidí z kosmického výzkumu, kteří svůj obor skutečně milují – byli hrozně moc ochotní a vstřícní. I proto dělám tyto besedy, protože mám pocit, že bych zase já měl vracet to, co jsem dostal od jiných.

Jak často musíte své vědomosti a poznatky aktualizovat či rozvíjet?
 Neřekl bych, že je to až tak časté. U základních přednášek pro veřejnost se objeví nějaká ta změna či novinka třeba jen jednou za půl roku. Zrovna pro tuto přednášku v Táboře jsem aktualizoval jeden slide týkající se SpaceX. Já se odborně zabývám záležitostmi lidských potřeb ve vesmíru a obecně kosmickou medicínou. Ale například téma, jak zachránit astronauta ve vesmíru, je věc, která je taková „šmrncovní“, málo se o ní ví a pro lidi je zajímavá.

Proto o sobě lidé jako vy a vaši kolegové z oboru rádi říkají, že jsou popularizátory daného oboru, souhlasíte? 
 Je to tak. Nejde o to ukázat lidem, co všechno víte, ale všechny ty poznatky jim předat a ukázat jim, jak jsou pro život prospěšné. Rád mluvím o tom, jak kosmonautika pomáhá lidem na naší planetě. Jak přispívá k zachraňování životů na Zemi. Aby věděli, že to nejsou jen vyhozené obrovské peníze, že je to investice, která posunuje pokrok. Díky kosmickým letům a misím se vyvíjejí antibiotika, nové a vysoce čištěné léky, obvazové materiály, rehabilitační a diagnostické přístroje… Zkrátka vyvrátit názor, že se tady vyhazují finance, a přitom někde lidé nemají co jíst. Přitom telemedicína už dnes běžně zachraňuje životy právě i v těchto chudých oblastech.

Vaše aktivity v oboru kosmonautiky jdou v ruku v ruce s „civilním“ profesním zaměřením. Můžete to přiblížit?

 Jsem diplomovaná všeobecná sestra, vystudoval jsem ošetřovatelství na lékařské fakultě, také jsem prošel kurzem zdravotnických aspektů potápění a hyperbarické medicíny, který svého času pořádal Ústav leteckého zdravotnictví. Ten mne pojí s projektem Hydronaut, na kterém teď spolupracuji. Zjednodušeně řečeno se jedná o simulaci kosmického letu pod hladinou a už dlouho se na něm pracuje. To mne teď hodně zaměstnává. Ve svém povolání pracuji jako sestra na psychiatrickém oddělení v Ústřední vojenské nemocnici na uzavřeném psychiatrickém oddělení, které se věnuje observaci zdravotního stavu. Sleduji chování pacientů a změny jejich psychického stavu a podobně. To samozřejmě také patří ke kosmické medicíně, resp. telemedicíně. Zkušenosti z této praxe péče o člověka se mi hezky prolínají s mou spoluprací nejen na projektu Hydronaut.

Lidstvo odpradávna trápí otázka, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Podobný dotaz směřuje i k vám: dovedlo vás zdravotnické zaměření ke kosmonautice, anebo to bylo naopak?
 U mne se to rodilo postupně. Bavilo mne psát, hlavně o kosmonautice a popularizaci vědy. A protože
jsem byl zdravotnického vzdělání, rád jsem se zabýval spojením obou těchto oblastí. Tedy tím, co dává kosmonautika lidem na Zemi. Tehdy si mne všiml Pavel Toufar a skrz něj jsem se seznámil s panem doktorem Jaroslavem Sýkorou. Tito lidé mi řekli: ty umíš hezky psát a o věcech, které jsou vědecké. A my potřebujeme někoho, kdo by psal o tom, čím se zabýváme tak, aby to bavilo lidi. Právě Pavel Toufar, který už bohužel není mezi námi, byl člověkem, jenž mi otevřel spoustu dveří. Od něj jsem se učil psát poutavě o vědě a musím říct, že mu nedosahuju ani po kotníky. Jaroslav Sýkora mne zase zasvěcoval do vědecké metodiky. To mne hodně ovlivnilo už při studiu na lékařské fakultě a jsem jeden z mála lidí, který má svou bakalářskou práci o kosmické medicíně. Později jsem se tedy začal podílet i na reálných věcech a tak nějak se to plynule spojilo. Je to hlavně kvůli tomu, že se v této oblasti pohybují naprosto unikátní a srdeční lidé. A když u vás vidí stejně srdečný zájem, tak vás rádi přizvou.

Vaše popularizační činnost slouží kosmonautice. Tady pod táborskou hvězdárnou se ale nabízí spíše takříkajíc astronomická otázka: jak často docela obyčejně zvednete oči ke hvězdám?
 Víte, docela nedávno jsem si koupil knížku, která se jmenuje Co se stane po smrti a jejím autorem je kosmolog Andrew McLauchlin . Popisuje v ní, co je to vlastně smrt, co bude potom, až umřeme... Ovšem z hlediska fyziky a kosmologie. Mluví se v ní o pojmech jako horizont událostí, černé díry a podobně. A tato věda mne fascinuje spíš, než bych zvedal hlavu ke hvězdám. i když i to samozřejmě rád dělám… Myslím si totiž, že má velký až filozofický přesah. Aktuálně napsal americký fyzik Michio Kaku knížku o tom, jak se naše civilizace jednou dostane do vesmíru, a budeme žít na jiných planetách. Jmenuje se Budoucnost lidstva – Náš úděl mezi hvězdami. Podle mne k tomu nevyhnutně směřujeme. A mne zajímá to, co nás dělá lidskými bytostmi v našem prostředí a co nás udržuje naživu. Náš špičkový letecký lékař Josef Dvořák vždycky říkal, že člověk do vesmíru nepatří a není na to vybavený. Jenže lidé jsou objevitelé a budeme vesmír poznávat a dobývat. Proto je nutné zabývat se tím, jak tam budeme schopni existovat. A to je pro mne fascinující téma.

Za vším, o čem si nyní povídáme, stojí spoustu času a úsilí. Jak si od toho všeho nejlépe odpočinete?
 Bydlím v malé vesničce Povrly nedaleko Ústí nad Labem. A tam když odjedu, jsem to prostě já. Potok mám hned u domu, chodím nakupovat do malého krámku… V podstatě ale relaxuji i teď, když si tady spolu na toto téma povídáme; nedá se říct, že své aktivity vnímám jako nějakou práci.

Autor: Pavel Šácha