Michal Václavík: Kosmonautika je všeobjímající a má nám stále co nabídnout. Mě na ní baví to neustálé objevování

Program přednáškového cyklu Vesmírný Tábor dostál i v únoru své prestiži a pozval do táborské Městské knihovny dalšího významného hosta. Šestatřicetiletý Michal Václavík je elitní tváří tuzemské kosmonautiky, ale zároveň má význačné místo i na evropské odborné scéně. Zastává pozici hlavního českého delegáta
v programové radě Evropské kosmické agentury pro pilotované lety, výzkum 
v mikrogravitaci a průzkum sluneční soustavy. Od roku 2013 se řadí ke členům Evropské asociace pro výzkum v podmínkách nízké gravitace.

 Táborské online setkání s Michalem Václavíkem je o to vzácnější, že přednáškovou činnost bere spíš jako odpočinek a doplněk ke své profesi a podle svých vlastních slov tímto kořením víceméně šetří. Proč? Nejen to vysvětluje v následujícím rozhovoru pro web táborské hvězdárny. Rozpovídal se také o svých prvních krůčcích zákoutími kosmonautiky v rodném Vsetíně, o významu své profese a návštěvníky webu nechal nahlédnout i do svého „civilního“ života.                 

Kde hledat cestičky, které vás přivedly ke kosmonautice?
Začalo to někdy na počátku devadesátých let zájmem o vesmír jako takový. Od seriálů, jako například Okna vesmíru dokořán, přes různé knížky a časopisy až po návštěvy přednášek. Důležitý byl především fakt, že na Vsetíně byla hvězdárna. Tehdy tam byly velmi populární kroužky; fungovaly paralelně dokonce tři a do jednoho z nich jsem začal chodit. Postupně jsem se seznámil se všemi pracovníky hvězdárny a staršími "kroužkaři". Později – řekněme kolem mých patnácti let – už mi ale přišel vesmír, nebo spíš astronomie hodně abstraktní. Poohlížel jsem se po něčem techničtějším, a to byla samozřejmě kosmonautika, která s tím vším úzce souvisí. Tady musím zmínit hvězdárnu ve Valašském Meziříčí, která pořádá už zhruba čtyřicet let podzimní semináře o kosmonautice. S klukama ze vsetínské hvězdárny jsem tam začal jezdit na přednášky lidí, kteří byli a jsou kapacitami v oboru.
S nimi jsem si vždycky moc rád povídal; byli velmi ochotní a ve všem mi pomáhali se zorientovat. Díky tomu byla ta moje prvotní cesta ke kosmonautice velmi snadná.

V té době to byla ale stále „jen“ váš koníček. Kdy a jak se proměnil v profesní záležitost?
Po vysoké škole se mi naskytla příležitost jít pracovat do České kosmické kanceláře, tehdy ještě jenom na půl roku na úvazek za kolegu, který byl v zahraničí. Asi jsem se líbil, protože pak mi byla nabídnuta stálá funkce. Rád jsem ji přijal a tím se všechno rozběhlo. Díky tomu, že jsem měl zájmový rozhled a po čase k němu přibyl i ten profesní, bylo pro mě jednodušší spojovat věci dohromady. Dá se říct, že se mi náležitě vyplatila ona investice z mládí.

Dnes díky tomu patříte k uznávaným odborníkům nejen v Český, ale i v zahraničních subjektech…
Jsem za to všechno moc rád. jezdím nás reprezentovat do ESA (Evropská kosmická agentura - poz. aut.) a vyučuji s kolegou kosmonautiku na vysoké škole, což mě opravdu baví. Ta cesta ale ještě není u konce. Stále existují a přibývají možnosti, jak se rozvíjet. A jak dál šířit kosmonautiku, tedy obor, který je v jakémsi delším horizontu naší budoucností.

Právě tam směřuje další otázka. Jaký význam kosmonautice přisuzujete?
Naprosto zásadní. Je všeobjímající, a když to vezmeme v širším slova smyslu, najdeme v ní v podstatě jakýkoliv obor lidské činnosti. I zpětně se kosmonautika každého z nich dotýká. Jakkoliv to třeba na první pohled nevidíme, vždy je tam někde ukrytá. To je ale věc, kterou tak podrobně nesleduji. Mě na ní spíš uchvacuje právě to neustálé objevování. Fascinuje mě, kolik náročné práce, ať už té fyzické či psychické, se musí vynaložit, aby se dovezl jeden gram vzorku z nějaké planetky. Právě téma mojí přednášky o tom hovoří.

Jak jste v jejím úvodu prohlásil, rozebrat všechno dopodrobna by zabralo celý den…
Přesně tak. Pro účely přednášky bylo nutné všechno hrozně moc zjednodušit, aby to v tak krátké době vůbec dávalo nějaký smysl. Jsou to všechno úžasné záležitosti; sledovat, jak je potřeba všechno udělat, aby věci i po dvaceti letech do nejmenších detailů fungovaly a mise byly úspěšné. Z hlediska techniky mě na tom baví hlavně to, jak je každá z nich jiná. Jak se lidé snaží věci neustále zdokonalovat a navazovat na předchozí poznatky. Například s nástupem malých družic se dnes dělá plno experimentů, které dříve nebyly možné. Dnes si vlastně každá škola může udělat svou vlastní družici v podstatě za pár miliónů. A co je to dneska milión… Lidé ho umějí utratit vyloženě za hlouposti.

Je podle vás kosmonautika v současnosti na výrazném vzestupu?
Právě díky tomu svému 'zlevnění' bezpochyby ano. Já osobně jsem toho zatím až tak moc nezažil, ale před deseti lety jsem si pamatoval každou sondu, která za onen rok vyletěla. Dnes je na jedné raketě sto družic a každá jiná, takže už člověk ztrácí přehled. Někdo mi třeba napíše: hele, včera vyletěli Korejci s novou sondou, a já mu odpovím: to nevím, musím se podívat (úsměv)…

Uměl byste v tomto ohledu odpovědět na otázku, co vás v poslední době v oblasti kosmonautiky nejvíce nadchlo?
V tom je asi přece jen problém. Já už vnímám všechny ty věci trochu jinak, než úplný laik. Když přednedávnem startovala po dlouhých letech první americká pilotovaná loď, byl jsem pozván do České televize. A bylo mi – samozřejmě v dobrém – vyčítáno, že jsem nikterak neprojevoval radost. No, neprojevoval, protože jsem věděl, že když se něco pokazí, je to v háji. Prostě jsem trnul, jestli všechny kroky, které tu věc provází, budou v pořádku. Podařilo se? Tak fajn – jdeme dál (smích).

Tato vaše slova nahrávají dotazu lehce na tělo. Jste zaměřením optimista nebo pesimista?
Jak v čem, asi jako každý. Co se týče kosmonautiky, tam se ale blýská na lepší časy a její budoucnost vidím optimisticky. Má nám stále co nabídnout. Pozitivní je, že dnes už se dělá i komerčně. Pokud si tedy nějaký stát postaví hlavu a odmítne dát peníze na výzkum, jsou tu i jiné zdroje financování. Máme před sebou ještě hodně plánů a můžeme je postupně realizovat.

Vraťme se k vaší přednáškové činnosti. Jak podobné akce zapadají do rámce vaší práce?
Přednášky spadají do mého soukromí a připravuji je ve svém volném čase. Chápu je jako přibližování našeho oboru k veřejnosti. Sám se ale do role popularizátora vyloženě nepasuji, protože jsem si vědom, že to neumím. Mám problém se zjednodušováním tématu. Takže když mě třeba zve nějaká škola, abych o kosmonautice povykládal žákům, raději to odmítnu a spíš dotyčné nasměruji na lidi ze svého okolí, kteří s tím mají větší zkušenosti. Já sám mám nejvýš deset přednášek do roka. Udělám je pro spřátelené hvězdárny, když chtějí, anebo pro odbornější akce typu zmíněného semináře ve Valmezu.

Své profesi coby hlavní životní vášni věnujete velké množství času. Máte obrazně řečeno ještě nějakou jinou či dokonce tajnou komnatu, kde si od všeho odpočinete?
Jako odpočinek částečně beru i tyto přednášky, byť se samozřejmě stále dotýkají mého hlavního zaměření. Rád si ale vyrazím do přírody, většinou do hor. Když je času víc, líbí se mi létání, takže se s podobnými blázny jako já vydávám na dovolenou do nějakých zvláštních končin. Třeba za nejkratším komerčním letem do skotského Papa Westray, který v ideálních podmínkách trvá sotva minutu a je zapsaný v Guinessově knize rekordů. Občas také překládám z angličtiny různé filmy a dokumenty, což mě hodně baví, ale to beru také spíš jako profesní záležitost. Každodenní relaxací je pro mě vaření,
u toho si hodně odpočinu.

Pocházíte ze Vsetína, ale už od vysoké školy působíte v Praze. Nyní si spolu povídáme v jihočeském Táboře. Jaká pouta vás pojí k těmto koutům naší země?
Valašsko pochopitelně stále vnímám jako svůj domov a moc rád se tam vracím. V Praze pracuji, ale bydlím kousek za ní, takže se necítím být Pražákem, ale spíš takovým 'náplavovým' Středočechem. A jih Čech? Několikrát jsem ho navštívil, ale třeba na Šumavě jsem ještě nikdy nebyl. Jak už jsem říkal, rád cestuji, tak snad... Českou republiku si ale nechávám hlavně na důchod. 

Pavel Šácha