Jan Veselý odemkl letošní Vesmírný Tábor. Chybělo mu publikum? A co dalšího prozradil na hvězdárně?
i v online prostoru si jeho poutavá prezentace našla hodně příznivců.
Po skončení přednášky zodpověděl Jan Veselý několik dotazů a následně požádal o návštěvu táborské hvězdárny, v jejímž vestibulu nám ochotně poskytl zajímavý exkluzivní rozhovor.
Vaše beseda v rámci Vesmírného Tábora se vinou platných vládních nařízení musela odehrát bez přítomnosti živého publika. Jak jste se osamocen tváří
v tvář kameře a počítači cítil?
Nezažil jsem to poprvé. Několik přednášek, kdy jsem byl na místě, ale diváci tam chyběli už jsem v minulosti měl. Napoprvé je to zvláštní pocit, když mluvíte k davům, ale v podstatě do prázdna. Při těch dalších už jsem si přece jen zvykl. I tady jsem si to nakonec užil jako každou jinou přednášku. Úplně sám jsem tu nebyl, seděli tady dva nebo tři lidé, a jak jsem se díval do kamery, představoval jsem si spoustu lidí v posluchárně (úsměv).
Vnímáte přednášky obecně více jako propagaci své činnosti, nebo spíš jako odreagování a určitou nadstavbu?
Je to vlastně moje hlavní práce a můj chleba. Pracuji v pražském Planetáriu, což je místo, kde se nedělá věda, ale popularizuje se astronomie. Pravdou je, že při běžném provozu planetária – pokud není takto výjimečná situace – promítáme každý den několik pořadů na jedno standardní téma. Máme k tomu živá vystoupení, ukazujeme v planetáriu oblohu a říkáme, co je na ní nového. A to je přece jen něco jiného, než takováto delší a důkladnější prezentace. Proto to vnímám ze dvou pohledů: jako popularizaci astronomie, kterou se zabývám, i jako onu třešničku na dortu, na které si dá člověk opravdu záležet a má více času o něčem popovídat.
Kolik času vám příprava na přednášky zabere a jak často jste nucen poznatky k danému tématu aktualizovat?
Specializuji se na témata, která mě nejvíc baví a jsou mi nejbližší. Problematiku kolem poznatků na dané téma musím sledovat průběžně a svou prezentaci aktualizuji v podstatě před každou přednáškou. Příkladem je právě téma Život ve vesmíru anebo Mars, protože určitě bylo poznat, že se velká část tohoto povídání právě Marsu věnuje. Třeba poslední stav u statistiky exoplanet, o kterých jsem tady v Táboře hovořil, jsem si stáhl den předtím.
Něco takového mě samozřejmě stále oslovuje a nikdy mě to neomrzí. Naprostá většina lidí z oboru se k popularizaci astronomie dostala přes pozorování oblohy a její krásy. Pamatuju si, jak jsem si ve svých jedenácti letech sestrojil podle návodu v časopise ABC dalekohled z brýlových čoček, namířil ho na Měsíc a viděl jsem jeho krátery. V tu chvíli bylo jasné, čím se chci zabývat. Ostatně když mluvím o vesmíru, lidem se to líbí hlavně proto, že vidí, jak moc mě to baví. Myslím si, že to tak prostě musí být. Snažím se jim všechno přiblížit tak, aby to pro ně bylo zajímavé a svým způsobem je to i pobavilo. Když pak vidím jejich reakce, hodně mě to naplňuje.
Tady jste se jich bohužel naživo nedočkal, i když se po skončení přednášky několik dotazů objevilo…
Zpětná vazba přímo na místě je samozřejmě daleko lepší a příjemnější. Mohu si dovolit třeba i nějaký vtip a těší mě, když vidím, jak se lidé smějí. Je to prostě takové spontánní, což mi tady chybělo. Jak už jsem ale řekl, nebylo to poprvé, takže už jsem si zvykl.
Vaše táborská přednáška se zabývala tématem života ve vesmíru. V očích laické veřejnosti jsou skutečné poznatky z této oblasti s nadsázkou řečeno konfrontovány se scénáři sci-fi filmů. Jaký k nim máte vztah?
Marně přemýšlím, kdy jsem naposledy nějaký takový film viděl. Musím říct, že se mi hrozně moc líbily československé sci-fi filmy z dřívějších let, například Zítra vstanu a opařím se čajem a podobně. Ty byl fantasticky natočené, i když až tak úplně nesouvisí s vesmírem. Sci-fi je v podstatě pohádka napasovaná do prostředí, kterému pokud možno ne dost dobře rozumíme, aby tam vznikl prostor právě pro onu fantazii a snění.
Jinými slovy zábava, ale z hlubšího pohledu nic pro vás…
Pokud se jedná o příběh, kde je jasné, že vesmír je jen jakousi kulisou, tak mi to vůbec nevadí. Když je to ale film, kde se kážou blbosti o fyzice a astrofyzice, tak to ani nedokoukám. Na druhé straně ale musím říct ještě jednu věc. Já i mí kolegové jsme někdy v sedmdesátých letech četli velmi populární knihy Erika von Dänikena nebo Ludvíka Součka. Když to vezmu jako způsob, jak přitáhnout pozornost dětí či mladých lidi k našemu tématu, tak to uznávám a nezatracuji to. Samozřejmě dnes už bych třeba Dänikena asi nečetl, pokud bych to tedy nedostal za úkol (smích).
Tento rozhovor vzniká pro web táborské hvězdárny. Nabízí se otázka, jestli vás k Táboru pojí nějaké bližší pouto?
Asi vás moc nepotěším, ale v Táboře jsem asi potřetí v životě (úsměv). Mám vztah k sousední Vysočině, protože jsem se narodil v Jihlavě. Třicet let jsem pak pracoval na hvězdárně v Hradci Králové a teď působím v Praze, takže jsem spíš tak nějak 'neukotvený'. Tady na hvězdárně jsem úplně poprvé. V minulosti jsem do Tábora k hvězdárně přijel s E-bicyklem (cyklistické putování astronomů a příznivců astronomie – pozn. aut.), ale tehdy nebyla přístupná. O to víc jsem toužil ji navštívit. Jsem rád, že se mi to teď v souvislosti s mojí přednáškou povedlo. Mimo jiné jsem se mohl podívat na dalekohled, který je stejný jako ten, s nímž jsem dříve řadu let pracoval a fotografoval s ním Slunce. Ostatně záběry z mé přednášky, na kterých přechází Venuše přes Slunce, jsou focené právě tímto typem dalekohledu.