Cestu od inženýrství k fyzice jsem nikdy neplánovala, přiznává s úsměvem Ivana Kolmašová
Ing. Ivana Kolmašová, Ph.D. pracuje v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd České republiky. Zabývá se fyzikou plazmatu, analýzou dat z družic i z pozemních měření. Hlavní proud svého zájmu směřuje k atmosférické elektřině, a především k fyzice blesků a nadoblačných bouřkových jevů.
Svou práci si Ivana Kolmašová podle vlastních slov ráda zpestřuje přednáškovou činností. Není proto divu, že se stala dalším vzácným hostem populárního cyklu Vesmírný Tábor, byť i její přednášku Tajemné jevy nad bouřkami odsunul současný stav v Česku do online prostoru.
Na dálku se odehrál také následující rozhovor pro web táborské hvězdárny, který Ivana Kolmašová proměnila ve velmi příjemné povídání o pozoruhodné cestě k nynější profesi i svých zájmech a zálibách.
V oblasti vědy je ženský faktor nezpochybnitelný, ale speciálně ve vašem případě se jedná o dost specifický obor. Kudy se ubírala vaše cesta k jeho poznávání?
Musím říct, že poněkud dlouhá a ne úplně obvyklá. Na základní škole jsem byla taková ta šikovná holčička, co jí celkem všechno jde, ale o nic nemá v podstatě hlubší zájem. Četla jsem hodně knížky, hrála volejbal a bavily mne ruční práce, což mi ostatně zůstalo dodnes. Gymnázium tak bylo jasnou volbou, která oddálila okamžik, kdy jsem si měla něco opravdu vybrat. Během studia na střední škole jsem váhala mezi učitelstvím tělocviku a módním návrhářstvím, ale talentové zkoušky bych pravděpodobně neudělala. A protože mi celkem šla, a někdy mne i bavila matematika a fyzika, tak jsem zvolila Elektrotechnickou fakultu ČVUT a vybrala si obor radioelektronika, jehož další specializací měla být ve čtvrtém ročníku lékařská elektronika. Tu ovšem v daném roce neotevřeli, a tak jsem vystudovala obecnější radioelektronické systémy.
Byly stejně váhavé a pozvolné i vaše profesní začátky?
Po škole jsem se přihlásila do konkurzu na inženýrskou pozici v Geofyzikálním ústavu Akademie věd, do skupiny, která se věnovala vývoji a stavbě československých družic Magion. Tím byla první část mé profesní dráhy daná. Věnovala jsem se pracím na hardwaru družicových přístrojů, což jsem vlastně nikdy neměla v úmyslu dělat. S překvapením jsem zjistila, že mne to baví; jednak to byla zajímavá a neobvyklá práce, a navíc uspokojila i mou potřebu něco vytvářet rukama. V té době jsem toho tedy zrovna moc neupletla ani neušila, protože se finišovalo s odevzdáním družice Magion 2.
Intenzivní práci na vývoji družicových přístrojů jsem přerušila třemi mateřskými a vracela jsem se do práce celkem pomalu na zkrácený úvazek, přičemž jsem děti vozila do hudebky, na tréninky plavání, na keramiku
a kdovíkam ještě. Mezitím skončil program Interkosmos, k němuž Magiony patřily, a celá skupina techniků
a inženýrů se ocitla poněkud ve vzduchoprázdnu. Z různých důvodů došlo také k organizačním změnám. Oddělení, ve kterém jsem pracovala, se přesunulo do Ústavu fyziky atmosféry AVČR, a tam se později rozdělilo na další části včetně oddělení kosmické fyziky, kde působím dodnes. Původní skupina techniků už se dávno rozpadla, po vysoké škole jsem v ní byla zdaleka nejmladší, a navíc jediná žena. Cítila jsem se tam dobře. V devadesátých letech naštěstí přišli noví kolegové a nové příležitosti související s možnostmi začlenit se do družicových projektů. Dostala jsem příležitost se zapojit do přípravy širokopásmového přijímače pro družici Taranis, která měla zkoumat blesky a nadoblačné bouřkové jevy z nízké oběžné dráhy. Najednou mi začalo vadit, že nerozumím fyzice jevů, pro které přístroj vyvíjíme.
A tam začala vaše cesta od inženýrství k fyzice?
Ano, cesta, kterou jsem si nikdy předtím neplánovala. A to hlavně proto, že můj tatínek coby jaderný fyzik doma pořád seděl nad nějakými grafy a mně jako školačce se to zdálo dost nudné.
Nakonec vás ale dovedla do profesního domovského přístavu…
Časem se ukázalo, že bez vědeckého titulu jsou mi některé možnosti, jako třeba požádat o grant, v podstatě zapovězeny. Po mnoha letech jsem se tedy vrátila na svou fakultu a začala studovat v doktorském programu Fyzika plazmatu. Děti už jsme měla velké, takže jsem se mohla kombinaci práce a studia naplno věnovat. I tak to pro mne ale bylo hodně obtížné. Učení mi nešlo zdaleka tak lehce jako dřív, navíc jsem s překvapením zjistila, že čemu nerozumím, to si nezapamatuju. Rodina i kolegové mne ale velmi podporovali a na rozdíl ode mne si byli jistí, že doktorské studium zvládnu. Na fakultě jsem byla ještě exotičtější zjevení, než při svém inženýrském studiu, protože dámu v letech, co obhájila těsně před padesátkou, tam ještě neměli. Od té doby kombinuji vědecké a inženýrské práce, přičemž podíl těch inženýrských postupně klesá, neboť máme ve skupině řadu mladších a šikovnějších inženýrů. Já jim momentálně dělám podporu, především psaním hor dokumentů, a snažím se intenzivně věnovat fyzice blesků, když už jsem s tou vědou začala tak pozdě.
Čím vás právě tento směr nejvíce oslovuje?
Na atmosférické elektřině, a především na fyzice blesků a nadoblačných bouřkových jevů mne fascinuje hlavně to, že máme v pochopení těchto jevů pořád tak velké mezery. Blesk každý viděl, a přitom stále ještě úplně přesně nevíme, jak výboj v bouřkovém oblaku vzniká. O těch nadoblačných jevech toho víme ještě méně. Kouzlo je také v krásných názvech, které jednotlivé nadoblačné jevy dostaly. Naše aktivity spadají do oblasti základního výzkumu, takže o jejich přímé užitečnosti se úplně mluvit nedá. Spíše uspokojujeme lidskou zvědavost nahlédnout dovnitř a nad bouřkový oblak, a to pomocí jak pozemních, tak i družicových pozorování.
Mnozí kolegové hovořili o tom, že výzkum vesmíru zaznamenal v posledních letech ohromný progres. Z hlediska své dostupnosti není už jen ryzí záležitostí mocných států, ale také movitých nadšenců, což mu dává nové možnosti. Sdílíte tento názor?
Jistě je přínosem, když se financování výzkumu vesmíru ujmou také bohatí a nadšení jednotlivci, což ho jistě urychlí. Jistá rizika v tom samozřejmě jsou, neboť není zaručené, že tyto soukromé subjekty budou dodržovat všechna pravidla. Tím myslím především pravidla planetární ochrany. Navíc je třeba myslet i na to, že by nemělo přibývat vesmírného smetí.
Jaké místo zaujímá ve vašem profesním životě přednášková činnost?
Přednáším ráda a beru svou popularizační činnost nejen jako zpestření své práce, ale i jako určitou službu veřejnosti. Myslím si, že je to potřeba, aby bylo vidět, jak vědci veřejné peníze používají.
V současné tíživé situaci v naší zemi se podobné akce odehrávají v online prostoru a ani vaše přednáška pro Vesmírný Tábor nebyla výjimkou.
Jak těžké to pro vás je?
Veškeré mé kontakty s kolegy, a hlavně s těmi zahraničními, ale i kontakty s veřejností se v podstatě přesunuly do virtuálního prostoru. Nejen popularizační přednášky, ale i vědecké konference a pravidelné schůze jednotlivých projektů, na kterých se podílíme, se konají online. Žádnou velkou výhodu v tom nevidím. Cestování mi nikdy nevadilo a zpětná vazba od posluchačů mi opravdu chybí. Dokonce jsem s překvapením zjistila, že se na reálné přednášce soustředím lépe než doma ve své pracovně. Jediné pozitivum vidím v tom, že se všichni postupně vybavili lepší technikou a jak zvuk,
tak obraz máme kvalitnější. U vědeckých konferencí mi chybí debaty mimo přednáškové sály, protože právě při nich vznikají nejzajímavější spolupráce. Během některých konferencí je sice možné využívat speciální „místnosti“, takže i tam je prostor na neformální diskuze, ale při večeři by to bylo o dost příjemnější.
Zbývá vám při vašem pracovním vytížení čas na nějaké koníčky či vysněnou relaxaci? A kde ji nacházíte?
Ráda relaxuji při plavání, což tedy teď zrovna nejde, při rekreační jízdě na kole nebo výletech do přírody. Baví mne také poznávat nová místa, mám ráda moře a hory. Dobře si odpočinu u hezké knížky a momentálně jsem se znovu vrátila k pletení i dalšímu tvoření. Pravidelně vyrábím například originální velikonoční a vánoční přání či šperky z korálků.
Rozhovory s předchozími přednášejícími hosty letošního Vesmírného Tábora vznikaly v útrobách táborské hvězdárny, což se ve vašem případě bohužel nepodařilo uskutečnit. Alespoň na dálku se tak nabízí otázka, jak moc jste s Táborem, nebo alespoň s jihem Čech spjatá?
Jižní Čechy mám moc ráda, navštívila jsem mnohokrát Šumavu a Třeboňsko. K městu Tábor bohužel žádný osobní vztah nemám. Naposledy jsem u vás byla před mnoha a mnoha lety, ale moc ráda se k vám podívám, a to i do knihovny a na hvězdárnu.
Pavel Šácha